Křivoklát

Hrad Křivoklát, náležející mezi nejznámější české památky, je dodnes ukryt v hloubi rozsáhlých lesů. Někdejší přemyslovský lovecký hvozd byl nejen oblíbeným místem pobytů českých knížat a králů, ale přímo srdcem zeměpanských držav. Proto zde již od raného středověku vznikala panovnická sídla. Nejstarším z nich byl dvorec ve Zbečně, k němuž se podle svědectví písemných pramenů již v průběhu 11. století přidružilo pevné hradiště Křivoklát, poprvé připomínané k roku 1110. V systému přemyslovských hradišť šlo nepochybně o menší a také méně významný objekt, u něhož převažovala funkce mocenské opory. Dlouholetý archeologický průzkum v areálu dnešního hradu však ukázal, že se původní křivoklátské hradiště nacházelo na jiném místě, které se však doposud nepodařilo nalézt.

Je možné, že jeho zbytky byly zničeny lomy a těžební činností již v raném novověku.
Na dnešním místě vznikl významný královský hrad buď koncem vlády Přemysla Otakara I., nebo na samém počátku vlády Václava I. někdy okolo roku 1230. Byl součástí nejstarších panovnických mocenských opor nového typu – vrcholně středověkých kamenných hradů, které nahradily doslouživší raně středověká hradiště. V přemyslovském loveckém hvozdu v povodí Berounky tou dobou postupně vznikal celý systém hradů, v němž Křivoklát zpočátku nehrál nejdůležitější roli. Tu získal až ve druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. na úkor sousedního Týřova, k němuž Přemysl zachovával chladný odstup jako k místu svého nedůstojného zajetí v roce 1249. Pro stavbu hradu byla zvolena rozměrná trojúhelníkovitá nepravá ostrožna obtékaná Rakovnickým potokem, ještě plně odpovídající situování starších hradišť. Stavba komplikovaného rozměrného objektu, který zde postupně vznikal, se táhla až do 80. let 13. století a v jejím průběhu se zjevně měnily jak nároky na podobu hradu, tak požadavky na jeho funkci.

Dlouhotrvající stavební činnost, kterou známe poměrně dobře díky archeologickému výzkumu prováděnému v posledním čtvrtstoletí, se dá rozčlenit do tří navazujících etap. V prvé, datované od 30. let do poloviny 13. století, která ještě používala architektonické detaily v románském slohu, vznikla především obvodová hradba. V čele hradu do ní byla vestavěna mohutná okrouhlá obytná věž – donjon, která je dodnes nepřehlédnutelnou dominantou hradu a před jejíž spodní částí tvoří hradba mohutný břit. Podoba této věže se třemi klenutými schodišti v síle zdiva spojenými úrovněmi je ve střední Evropě velmi neobvyklá. Její vznik lze nejspíše spojovat s francouzskými podněty, užitými současně i na stavbě sousedního hradu Týřova. V jihozápadním nároží hradního areálu se vedle brány vypínala další, čtverhranná věž, a celou opevněnou plochu rozdělila příčná hradba na menší horní a větší spodní hrad. V horním hradu k ní byl přistavěn obdélníkový sálový palác, z nějž se doposud dochovala románská okénka přízemí. Při západní hradbě dolního hradu se zřejmě rozložil purkrabský palác. V této podobě někdy koncem prvé poloviny 13. století byl již hrad schopen plnit jednu ze svých základních funkcí, totiž být pevnou oporou královské moci.

Druhá fáze, spojitelná již s Přemyslem Otakarem II. zahustila hradní zástavbu především nezbytnými obytnými a provozními objekty. Vznik dalších palácových křídel v horním hradě si vynutil proražení středu staršího čelního paláce průjezdem se sediliemi zaklenutými dvěma poli křížových kleneb. Při stavbě jižního křídla s plochými stropy v přízemí, bylo ještě užito zcela shodných románských okének, která byla zřejmě dopředu vyrobena v prvé fázi. Spodní nádvoří v té době rozdělily příčné hradby na několik částí. Ve studničním, severozápadním nádvoří se kumulovaly provozní stavby včetně primitivní zemnice, k západní hradbě byla přistavěna rozsáhlá zděná budova. Ve střední části dolního hradu započala stavba druhého palácového komplexu západním křídlem, dvouprostorová budova vznikla snad v této době i na jižní straně. Kromě náročných zděných objektů i zde existovaly různé stavby a stavbičky lehčí konstrukce, stejně jako další provozní objekty.

Ve třetí etapě, kterou lze spojovat s mladší dobou vlády Přemysla Otakara II. a dobou Václava II., byl raně gotický Křivoklát dokončen. V horním hradě, rozděleném příčnou hradbou na větší spodní palácovou část a menší dvorek při věži, vzniklo severní křídlo se záchodovou věží v sousedství. Palácový dvůr na všech čtyřech stranách obklopil výstavný klenutý patrový arkádový ochoz. Součástí velkolepého palácového komplexu se stal v celém patře původního západního paláce velký reprezentační sál, který náležel k největším profánním interiérům své doby. Byl zaklenut čtyřmi poli šestidílných kleneb a od západu osvětlován osmi kružbovými hrotitými okny. Ve východní části jižního křídla se nacházela polygonálně uzavřená kaple. Dostavěn byl i druhý palácový komplex ve spodní části hradu. Tvořila ho dvě rovnoběžná palácová křídla svírající mezi sebou úzké nádvoří, jehož jižní čelo tvořila arkáda o dvou obloucích, do níž ústil vstupní průjezd. Západní křídlo zřejmě obsahovalo velký, patrně rovněž šestidílnými klenbami zaklenutý sál, a roubenou komoru. Před čelem horního hradu vzniklo ještě úzké orkánovité nádvoří a areál dolního hradu doplnily další objekty, z nichž nejvýznamnější byla čtverhranná věž v severozápadním nároží.

Křivoklát doby posledních Přemyslovců byl tedy velmi výstavným a složitým hradem, nejspíše sedmidílným, se třemi věžemi a množstvím dalších staveb. Představuje nejlépe známého reprezentanta základní varianty nových královských hradů – typu s obvodovou zástavbou. Zajímavou, archeologicky doloženou skutečností je existence dnes zcela zaniklého druhého palácového komplexu. S největší pravděpodobností je ho nutno spojovat s velmocenskými ambicemi Přemysla Otakara II. a s jeho diplomatickými záměry, jimž měl posloužit jako důstojné místo závažných jednání.

Lesk přemyslovského Křivoklátu bohužel vybledl díky zhoubnému, archeologicky zjištěnému požáru v prvém desetiletí 14. století. Nejspíše ho lze vysvětlovat dobytím hradu mocným šlechtickým předákem Vilémem Zajícem z Valdeka roku 1307. Přes vysoké postavení, které tento ambiciózní muž v dobách zmatku po vymření Přemyslovců získal, nemohl počítat s tím, že by si tak prestižní královský hrad udržel, a proto ho zřejmě pouze nouzově opravil a do jeho údržby a rozvoje neinvestoval. Tento stav setrval i po Vilémově smrti, kdy se Křivoklát navrátil koruně. Několikrát zde pobýval i Karel IV. Jeden z jeho pobytů, který byl vlastně vězeňský, způsobil, že k hradu nepřilnul a nikterak poté nepřispěl k jeho zvelebení. Význam Křivoklátu si však velmi dobře uvědomoval, jak dokládá i fakt, že ho ve svém neúspěšném pokusu o psaný zákoník známý pod názvem Majestas Carolina zařadil mezi hrady, které měly zůstat trvalým korunním majetkem.

Zatímco Karel IV. tíhl spíše k východní části starého přemyslovského loveckého hvozdu, kde si vystavěl i svůj nejznámější hrad Karlštejn, srdce jeho nepříliš šťastného syna Václava IV. náleželo spíše k oblasti vlastních křivoklátských lesů, kam se utíkal před nezvládnutelnými starostmi a kde holdoval své lovecké vášni. Nádherymilovnému ctiteli okázalého dvorského života ovšem nemohla dostačovat již velmi omšelá podoba starého, v některých částech již zřejmě zpustlého a pobořeného hradu. V posledních desetiletích 14. století proto přistoupil k náročné přestavbě.

V jejím rámci se značně rozšířila plocha hradu a změnilo se vedení přístupové cesty do areálu. Její značné zkrácení do dnešní trasy a zřízení nového vstupu do horní části spodního hradu novou čtverhrannou Prochoditou věží si vyžádalo velké terénní úpravy. Především snížení úrovně horní části dolního hradu, v němž z raně gotického vnitřního členění přetrvala pouze zeď vyčleňující studniční nádvoří, nutně vedlo k zániku starších staveb a jejich zbytků. Celý obvod hradu obklopil k výraznému posílení obranyschopnosti nový parkán, k němuž se připojovaly nové části hradu, situované na klesajících západních výběžcích (opyších) křivoklátské ostrožny. Na severozápadě to byl na dlouhém krčku vysunutý areál manského domu, připomínající malý samostatný hrádek. Tento nádherně zařízený patrový palác, jak ukázal archeologický výzkum, byl ukončen čtverhrannou obytnou věží. Díky požáru v roce 1422 zde vznikla zcela unikátní „pompejsky“ dochovaná situace. Z boku s palácem sousedilo malé nádvoří ukončené branami umožňujícími druhý, nový vstup do hradního areálu. Na jihozápadě bylo řešení nové části složitější. I zde na skalnatém výběžku stála dlouhá obdélná budova nejspíše ukončená čtverhrannou věží. K ní z boku částečně přiléhalo nové dlouhé trojúhelníkovité nádvoří, zasekané do skalního podloží a na západě lemované budovou založenou již v prudkém svahu. Stavělo se i v dalších částech hradu. V horním hradu se významných úprav dočkalo severní křídlo a při západní hradbě dolního nádvoří vznikla rozměrná výstavná budova purkrabství, které bylo dalším vývojem změněno na sýpku a dnes je nejlépe dochovaným dílem václavské přestavby. V paláci v patře zřejmě býval Velký sál. Jeho rozměrná okna a především portál vložený do čtverhranného okenního otvoru dokládají, že zde stavěla královská dvorská huť. Hrad byl opatřen i doplňkovým vodním zdrojem – mimořádně kvalitně provedeným keramickým vodovodem.

Křivoklát Václava IV. se opět stal jedním z nejnádhernějších a nejpřednějších hradů v zemi. Ale ani tento stav neměl mít dlouhého trvání. Katastrofální požár 18. 3. 1422 odpoledne a následné čtyřnásobné obležení a dobytí střídavě husitskými a katolickými vojsky hrad postihlo mimořádně těžce. Některé, zvláště vnější části zůstaly v troskách a ostatní objekty byly opět zřejmě pouze nouzově a v nejnutnějším opravovány a udržovány. Na tomto stavu nezměnila příliš ani stavební činnost v době poděbradské, zjištěná současným archeologickým výzkumem. Kromě náročnějších oprav a úprav opevnění, především ochozů parkánové hradby, dala vzniknout pouze zřejmě purkrabskému paláci na severní straně studničního nádvoří, dnes zaniklému.

Poslední dobu rozkvětu Křivoklátu přinesla velkolepá přestavba Vladislava Jagellonského. K plnému pochopení důvodů této zásadní a mimořádně náročné změny je nutno uvědomit si fakt, že Křivoklát byl vlastně jediným královským hradem, který králi v Čechách zbýval k realizaci jeho vlastních představ i mocenských demonstrací. Stavební práce započaly v 70. letech 15. století pod vedením Hanuše Spiesse, pokračoval v nich mistr z okruhu pražské dvorské huti a dokončil je mistr ovlivněný saskou pozdně gotickou architekturou. Zcela přestavěn byl horní hrad. Staré arkády byly strženy včetně zdi dělící nádvoří a všechna tři palácová křídla radikálně přebudována. Novou bohatě zdobenou klenbu získal i Velký sál, kde vznikl arkýř, v jehož parapetu jsou osazeny reliéfy s poprsím krále Vladislav a jeho syna Ludvíka. Zcela přestavěna byla i kaple, doposud velmi dobře dochovaná včetně mnoha zdobných detailů s charakteristickým Hanušovým rukopisem a původním oltářem z doby okolo roku 1490. Hanuš Spiesse je také autorem drobné křehké manské lodžie při vstupu do průjezdu. Spojení jednotlivých úrovní paláců umožňovalo nové čtyřramenné schodiště v koutě nádvoří. Severní, Královnino křídlo bylo až na starší přízemí postaveno zcela znovu sasky školeným mistrem. Všechna palácová křídla nesla ještě oproti dnešnímu stavu hrázděné či roubené obranné polopatro s množstvím štíhlých arkýřových vížek a podobně byla ukončena i přestavěná a o patro zvýšená velká okrouhlá věž. Stavělo se i v dolním nádvoří, které po stržení příčných zdí získalo dnešní rozsah. Poděbradské purkrabství zde bylo zbořeno a nahrazeno novým dvoutraktovým Hejtmanským domem při jižní hradbě. Mezi ním a Prochoditou věží (včetně prostoru parkánu) se nacházely objekty hradního pivovaru. Zcela stržena byla zástavba podél severní strany nádvoří včetně hlavní hradby ze 13. století. Starou nárožní věž nahradila nová čtverhranná věž Huderka s dosud dobře dochovanou zděnou helmicí. K nároží horního hradu se přiložil do parkánu vysunutý objekt kuchyně, pod nímž zajišťuje průchodnost parkánu klenutá chodbička. Mezi Huderkou a touto kuchyní vznikla řada manských domků, jejichž součástí se stala i druhá velká kuchyně. Upravována a doplňována byla i zástavba západní strany nádvoří. Současně hrad zajistilo nové dělostřelecké opevnění, které mu mělo ve zcela změněných podmínkách pohusitského vojenství zajistit potřebnou bezpečnost.

Hlavní tíha obrany nyní ležela na parkánové hradbě opatřené krytými střeleckými ochozy a arkýřovými vížkami a zajištěné pestrým rejstříkem velmi pokrokových obranných prvků, mezi nimiž nalezneme kromě klasické polookrouhlé bašty i bateriovou věž, bollwerk (obezděnou sypanou zemní dělostřeleckou platformu), mimořádnou Zlatou baštu s okrouhlým čelem a plecemi po způsobu novověkých opevnění kolmými na kurtiny, trojúhelné předbraní s kasematy a další články, předznamenávající již novověké pojetí stavby opevnění. Mistr, který křivoklátské opevnění stavěl, se svého těžkého úkolu (nemohl totiž v příkrých svazích přidat nový vnější hradební okruh) zhostil skutečně špičkovým způsobem a vytvořil v širokých souvislostech jeden z nejlepších dobových obranných systémů.

Vladislavská přestavba z Křivoklátu učinila jednu z nejvelkolepějších panovnických rezidencí střední Evropy své doby. Je však paradoxem, že se jeho zdi nikdy nedočkaly pestrého dvorského života, pro nějž byly tak okázale stavěny. I když stále zůstával v panovnických rukách, sloužil spíše jako bezpečné zátiší (jak dokládá např. pobyt Filipiny Welserové) a především jako vězení i pro velmi prominentní vězně, z nichž připomeňme alespoň biskupa Jednoty bratrské Jana Augustu či anglického dobrodruha a alchymistu Edwarda Kelleyho. Nádhernou pozdně gotickou podobu poněkud poškodil koncem 16. století další menší požár, po němž byla část hradu v okolí Prochodité věže renesančně upravena, ale v podstatě zůstala dochována až do doby třicetileté války. Těžkou pohromu však přinesl zničující požár roku 1643, který zahájil postupný, ale nezadržitelný úpadek Křivoklátu. Nedlouho po zmíněném ohni, roku 1655, byl zpustlý hrad zastaven Schwarzenberkům a následně prodán Valdštejnům, kteří ho drželi od roku 1685 až do roku 1733, kdy sňatkem přešel na Fürstenberky. V té době byl již dlouho pouze utilitárně využíván a stále větší část jeho plochy pohlcoval prosperující pivovar. V roce 1826 hrad postihl další nešťastný požár.

Fürstenberkové si naštěstí s nástupem romantismu začali uvědomovat nezastupitelný význam a památkové hodnoty hradu a ve druhé polovině 19. a prvé třetině dvacátého století přistoupili k jeho záchraně a restaurování. Při tom měli mimořádně šťastnou ruku při volbě architektů – ať již šlo o Humberta Walchera von Molthein, Josefa Mockera či Kamila Hilberta. Jejich působení až na nečetné výjimky bylo skutečným restaurováním, které nekomolilo podstatu památky. Největším zásahem se stala Hilbertova znovuvýstavba Královnina křídla. To se částečně zřítilo a zbytek, až na přízemí, byl pečlivě rozebrán za zachování všech architektonických detailů. Obnovená budova je navenek až na několik detailů (např. opominutí portálu směrem k Vysoké věži) a povrchovou úpravu dobrou replikou pozdně gotického stavu zděné části křídla. Původní vnitřní členění však již nebylo respektováno, protože se zde měla nacházet komfortní fürstenberská rezidence. Ta však nebyla nikdy dokončena a k přesídlení knížecí rodiny na Křivoklát, kam byla pouze z Nižbora převedena část mobiliáře a sbírek, tvořící podstatnou složku dnešní expozice, již nedošlo.

V roce 1929 Fürstenberkové své panství i s hradem Křivoklátem prodali československému státu. Utilitární využití včetně prosperujícího pivovaru však ještě přetrvávalo až do průběhu 50. let. Špatný technický stav památky si od 60. let vyžádal odstranění nejnaléhavějších havárií a od počátku 70. let zde doposud s různou zdařilostí probíhají památkové úpravy, s nimiž je souběžně hrad archeologicky zkoumán. Díky tomuto dlouhodobému archeologickému výzkumu zde až na výjimky nedošlo v důsledku památkových úprav k zániku nenahraditelných informací a Křivoklát je dnes po mnoha stránkách svého pestrého života jedním z nejlépe poznaných hradů českého středověku.

Křivoklát do jeho dnešní podoby formoval značně složitý vývoj, na němž se podepsaly i dramatické historické osudy. I přes všechny bolestné ztráty a některé nepříliš šťastné zásahy minulosti i doby relativně nedávné si doposud z velké míry udržel svou autentičnost. Tři z jeho čtyř středověkých stavebních etap ve své době náležely k nejpřednějším a nejvýznamnějším stavebním podnikům v zemi. I to nepochybně přispívá k jedinečné atmosféře, která na hradě dýchne na každého vnímavého návštěvníka a umožní mu kontakt s výmluvnými stopami slavných etap české národní minulosti, a to mimořádně sugestivním a sdělným způsobem.

Tomáš Durdík

zdroj: http://www.krivoklat.cz/