Nejstarší osídlení na území dnešního města Olomouce dokládají archeologické nálezy již od dob prehistorických. Olomoucký kopec, tvořený třemi oddělenými návršími, nazývanými dnes podle nejstarších olomouckých kostelů
Michalské, Petrské a Václavské, je výraznou krajinnou dominantou. První stopy osídlení vlastního města spadají do starší doby kamenné (paleolitu), na jeho dnešním území byly mj. nalezeny kamenné nástroje, jejichž stáří je odhadováno na 40 – 10 tisíc let. Úrodná půda v okolí kopce byla dobrým předpokladem pro usídlení zemědělců již v mladší době kamenné. Souvislé osídlení pahorku prokázaly výzkumy od mladšího neolitu (4. tisíciletí před Kristem), ze starší doby pochází nálezy ze sídliště kultury s volutovou keramikou (starší neolit, 6. tisíciletí před Kristem). Novější výzkumy také doložily přítomnost keltských a germánských kmenů na katastru dnešního města.
Snad nejvýznamnějším nálezem posledních let, který změní i texty dosavadních dějepisných učebnic, je objev zbytků pochodového římského tábora z druhé poloviny 2. století, tedy z doby markomanských válek v Olomouci – Neředíně. Nejsevernější bod pobytu Římanů na území tehdy barbarské střední Evropy za Dunajem se tak posouvá od Trenčína a Mušova k Olomouci. Velkomoravské osídlení odkryli archeologové v Olomouci na více místech. Nálezy z Petrského návrší prokázaly dokonce úzký vztah olomouckého sídliště k centru Velkomoravské říše – Mikulčicím.
Významnou úlohu při osídlování a rozvoji území hrály také obchodní cesty. Poloha při jižní větvi euroasijské magistrály, stejně jako při cestě spojující Kremži – významné dunajské překladiště – s východní Evropou, znamenala od poloviny 10. století rychlý růst hospodářského a politického významu. Volba první moravské rezidence českých panovníků po připojení Moravy k přemyslovskému státu pak následně padla na Olomouc.
Důležitým historickým bodem pro dějiny města bylo připojení Moravy k českému přemyslovskému státu. Jako první údělný moravský kníže se v Olomouci usadil přinejmenším od roku 1030 Břetislav, syn českého knížete Oldřicha. První zmínkou o „hradě Olomouci“ je pak záznam v Kosmově kronice z roku 1055. Po tomto datu se Olomouc stala centrem jednoho ze tří nově vzniklých moravských údělných knížectví – olomouckého, brněnského a znojemského.
Značný význam pro raně středověkou Olomouc mělo založení nového moravského biskupství u olomouckého kostela sv. Petra roku 1063, stejně jako založení benediktinského kláštera Hradisko v roce 1078. Prvním olomouckým biskupem byl břevnovský mnich Jan, břevnovští benediktini se stali i prvními obyvateli nově založeného kláštera. Roku 1126 dosedl na olomoucký biskupský stolec Jindřich Zdík, údajný syn kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy, politik, diplomat a kulturní osobnost. Biskup Zdík, označovaný olomouckými historiky za „jednu z nejskvělejších postav dějin olomouckých“, se zúčastnil politiky i vojenských výprav českých přemyslovských knížat, jeho diplomatické cesty vedly do Německa i Říma.
Putoval do Palestiny, podnikal misionářské cesty. Snad právě z Palestiny s sebou přivedl umělce, kteří pracovali na novém Zdíkově biskupském sídle, dokončeném kolem roku 1141, jehož dochovaná bohatá výzdoba nemá v českých zemích obdoby. Jemu předal kníže Václav v roce 1130 stavbu katedrály sv. Václava, započatou Václavovým otcem Svatoplukem před rokem 1107. K nové katedrále Jindřich Zdík přenesl od sv. Petra roku 1141 i biskupství a ustanovil při ní kapitulu. Ve Zdíkově skriptoriu, ve kterém pracovalo na třicet písařů, vznikly cenné rukopisy, zdobené náročnými iluminacemi. Mnohé z nich představují nejstarší opisy daných děl v evropském měřítku. Před polovinou dvanáctého století došlo v klášteře Hradisko ke změně řehole, své sídlo tu po odchodu benediktinů měli až do zrušení kláštera premonstráti.
Kolem roku 1200 se završilo panování olomouckých údělných knížat. Po nich vládli na Moravě markrabata nebo přímo čeští panovníci. Moravská markrabata ale v Olomouci neměla trvalé sídlo, hrad se postupně stával jen střediskem provinční správy. Počátkem 13. století usedla na olomoucký biskupský stolec další významná osobnost – Robert, původem patrně Angličan, jemuž k hodnosti biskupa dopomohl jeho úzký vztah ke králi Přemyslu Otakaru I. Biskup Robert byl královým rádcem a důvěrníkem, panovník jej pověřoval důležitými diplomatickými úkoly, například vedením poselství k papeži ve věci královy manželské pře. Biskup byl také spisovatelem, mj. je znám jeho odvážný komentář k Šalomounově písni. Jeho přičiněním získala olomoucká kapitula roku 1207 právo svobodně volit biskupa. Robert proslul svým spíše dvořanským než kněžským chováním, zvláště rytířskou službou světským dámám, což bylo pochopitelně terčem kritiky jeho politických odpůrců. Četné spory biskupa s Římem nakonec vyústily roku 1235 v jeho nucenou rezignaci. Do dějin Olomouce se zapsal nejen výše uvedenými činy, ale také přestavbou dómu a biskupského sídla po požáru roku 1204.
Díky vzestupu hospodářských a společenských poměrů zaujímala Olomouc již koncem 15. století opět přední místo mezi městy v českých zemích. Roku 1522 daroval král Ludvík městu domy a lidi na Předhradí, tentýž rok je počátkem právního scelování území města. O tři léta později bylo do městských hradeb vystavěním nové hradební linie pojato i dosavadní předměstí Bělidla s františkánským klášterem. Územní i hospodářský rozmach provázel v 16. století i další rozkvět kulturní.
Prvním předpokládaným šiřitelem renesančního umění v Olomouci byl Matyáši Korvínovi blízký administrátor olomoucké diecéze v letech 1482 – 1497 Jan Filipec, biskup varadínský, rodák z Prostějova. Ke skutečnému rozmachu renesance v Olomouci došlo ale až za biskupa Stanislava Thurza, který funkci biskupa zastával v letech 1497 – 1540. Humanisticky orientovaný biskup, pocházející z významného hornouherského šlechtického rodu spřízněného mj. s augšpurskými Fuggery, proslul jako organizátor a příznivec olomoucké humanistické společnosti Sodalitas Maierhofiana, založené roku 1502. K okruhu vzdělanců a básníků, kteří byli uznávanými osobnostmi i mimo území českých zemí patřili například kapitulní probošt Augustin Käsenbrod zv. Olomoucký, Martin z Jihlavy či Štěpán Taurinus, v jehož díle z roku 1519 lze najít první zmínku o olomouckém orloji. Členy učené společnosti se později stali i další olomoučtí biskupové Jan Dubravius a Marek Kuen. Biskup byl horlivým katolíkem, krátce po jeho nástupu do funkce v Olomouci působil i neblaze proslulý inkvizitor Heinrich Institoris. Stanislav Thurzo byl také tím, kdo zahájil stavbu zcela nové biskupské rezidence ve východní části Předhradí. V průběhu celého 16. století vládl ve městě čilý stavební ruch. Své domy přizpůsobovalo novému životnímu stylu nejen měšťanstvo, výstavní domy si budovala i šlechta.
V Olomouci je doloženo více než dvacet významných šlechtických rodů, jako byli Pernštejnové, Liechtensteinové, páni z Boskovic, Ludanic, Žerotína a další. Pozadu nezůstala ani městská rada, která dala roku 1530 vyzdobit východní průčelí radnice skvostným renesančním portálem, k němuž později přibylo i nové schodiště s loggií. Doba renesance však byla i obdobím náboženských sporů mezi katolíky a protestanty. Například roku 1547 byl v Olomouci popraven za tisk „kacířských“ knih tiskař Jan Olivetský, roku 1553 dokonce nekatolíci přepadli dominikánský klášter. V druhé polovině 16. století s intenzívním nástupem protireformace přišel do města již roku 1556 jezuitský řád. Významným příznivcem řádu byl biskup Vilém Prusinovský, jemuž Olomouc vděčí za založení druhé nejstarší univerzity v českých zemích – jezuitské akademie. Stalo se tak roku 1573.
Další kapitola protireformace se odehrála za biskupa Stanislava Pavlovského (1579 – 1598), dalšího ze stavebníků katedrály. Za jeho působení obnovil císař Rudolf II. biskupům knížecí titul, čímž bylo světské šlechtě jasně dáno najevo, kdo na Moravě zaujímá po panovníkovi nejvýznamnější postavení. Rovněž byl polepšen erb olomouckého biskupství. Trojvěží olomouckého dómu, budované biskupem Pavlovským, ovšem vzalo za své při pozdější novogotické přestavbě. V předbělohorském období byla Olomouc s osmi tisíci obyvatel a počtem 1200 domů druhým největším městem v českých zemích po Praze.
Velmi citelně zasáhla město Olomouc třicetiletá válka. Ovšem ani události, které jí na počátku 17. století předcházely, nebyly vesměs nijak radostné. Nástupci Stanislava Pavlovského na biskupském stolci, kardinálu Františku Dietrichštejnovi (1599 – 1636), nelze upřít zásluhy při stavební činnosti. Jím budovaný dómský presbytář v letech 1616 – 1618 patří na samý počátek barokní architektury v českých zemích. Za téhož biskupa a jeho výrazného přispění ovšem byla definitivně ztracena náboženská svoboda ve všech moravských královských městech včetně Olomouce. Nekatolíci se do městské rady vrátili jen nakrátko za podpory stavovského poselstva roku 1619.
V únoru 1620 vzdávali olomoučtí měšťané spolu s moravskými stavy hold „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému. V téže době probíhal ve městě proces s holešovským farářem Janem Sarkandrem. Kněz obvinění z velezrady a spojenectví s polským vojskem, které tehdy vytáhlo na Moravu na pomoc císaři Ferdinandovi, popíral i na mučidlech. 17. března 1620 pak zraněním, utrpěným při mučení podlehl. Řadu let po své smrti, roku 1993 byl Jan Sarkander prohlášen papežem Janem Pavlem II. za svatého. Kanonizační proces proběhl o dva roky později přímo v Olomouci.
Po porážce českých a moravských stavů na Bílé Hoře dostaly události rychlý spád. Již 11. ledna 1621 byla Olomouc bez odporu obsazena císařským vojskem. Zanedlouho byla městská rada obsazena císařovi věrnými katolíky. Téhož roku se neúspěšně pokusil o dobytí města krnovský markrabě Jan Jiří. Legendu o nedobytnosti města ovšem vyvrátilo roku 1642 po čtyřdenním obléhání švédské vojsko vedené generálem Lenartem Torstensonem. Příčinou rychlé kapitulace nebylo pravděpodobně jen marné čekání na vojenskou pomoc císařských, ale zřejmě také špatný stav opevnění města. Jednou z intezivních činností, kterými se švédská posádka následně v Olomouci zabývala, byla totiž stavba nového opevnění. Válkou zkoušená Olomouc pak zažila v letech 1642 – 1644 ještě několik neúspěšných obléhání císařským vojskem. Švédům se v Olomouci zalíbilo natolik, že zde setrvali dlouhých osm let a opustili jej až po zaplacení válečné náhrady roku 1650. Situaci ve městě po jejich odchodu popsal více než výstižně císařský komisař Jan Jakardovský ze Sudic: „Ve městě Olomouci bylo před příchodem Švédů 700 městských, šlechtických a duchovenských domů; nyní ale ze 77 šlechtických a duchovenských domů je jenom 23 schopno k obývání, 18 je napolo zničených a 36 se zřítilo. Z 623 měšťanských domů je obydleno jen 145, napůl zničeno je 242, spadlo 236. Obyvatel bylo ještě roku 1640 přes 30 000, nyní jich není více než 1675.“ Tehdy mělo někdejší hrdé královské město skutečně namále.
Císařský vojevůdce Raimund Montecuccoli je dokonce navrhl císaři k úplné demolici. Návrh však naštěstí zůstal nevyslyšen. Snad díky hrdosti měšťanských i šlechtických obyvatel města, snad díky nepřerušené kulturní tradici, snad součtem těchto dvou i dalších faktorů, se Olomouci podařilo přežít. A nejen to. Po několika desetiletích se stalo znovu výstavným městem. Velkým dílem k tomu přispěla i stavební činnost uměnímilovného olomouckého biskupa Karla II. z Liechtensteina – Castelcornu, jehož přičiněním v Olomouci projektovali stavby italští architekti, pracující jinak i pro vídeňský dvůr. Biskup přivedl do Olomouce také řadu sochařů, štukatérů a malířů. Umělci vysokých kvalit pak pracovali i na stavbách olomouckých premonstrátů, dominikánů a dalších. Od roku 1655, kdy císař Ferdinand III. Vyhlásil Olomouc pevnostním městsem, probíhala také postupná výstavba nového barokního opevnění města. Ta byla završena až etapou tereziánskou v letech 1742 – 1756. Svou obranyschopnost pak dostala pevnost prokázat pouze jednou, a to roku 1758. Tehdy město odolalo pruskému obléhání. Od této slavné události se již žádné vojsko s dobýváním Olomouce nezdržovalo (ostatně pevnost se dala obejít…).
I tak byla událost z roku 1758 skutečnou slávou – císařovna v témže roce polepšila městu znak a velitele pevnosti jmenovala polním maršálkem. Roku 1762 pak městu potvrdila výsadu používání titulu královského hlavního města. 18. století bylo na historické události více než bohaté. Kromě ran, kterými Olomouc prošla na jeho počátku, jako byl obrovský požár roku 1709 či morová epidemie v letech 1713 – 1715, šlo o řadu záležitostí o poznání příjemnějších. Tak například roku 1746 byla v Olomouci založena Josefem svobodným pánem Petrášem první učená společnost v rakouské monarchii s názvem „Societas incognitorum“. V roce 1770 bylo ve městě zřízeno stálé divadlo, velký význam mělo pro Olomouc povýšení biskupství na arcibiskupství roku 1777. Při svém pobytu v Olomouci roku 1767 zkomponoval jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart svou VI. symfonii F – dur. Poněkud méně radostný byl olomoucký pobyt v letech 1794 – 1797 pro francouzského generála J. P. Lafayetta, který tato léta trávil uvězněn v kasematech pevnosti.
Po roce 1800 byl vývoj města v oblasti umělecké poznamenán krizí. Většina zakázek byla zadávána vídeňským umělcům. To ovšem neznamená, že by se kulturní život města zcela zastavil – město si vybudovalo mezi lety 1827 – 1830 nové divadlo. Ani o významné osobnosti neměla Olomouc na počátku 19. století nouzi. Jistě nikoli náhodou věnoval Ludwig van Beethoven roku 1823 svou právě dokončenou Missu Solemnis olomouckému arcibiskupovi Rudolfu Habsburskému.
Roku 1820 vzniká přičiněním arcibiskupa na hradebním svahu první olomoucký park. Sady pak město převzalo v roce 1832 do své péče. Hospodářský rozmach města byl po dlouhou dobu bržděn pevně sevřeným prstencem hradeb. Značný význam proto měla pro město výstavba železnice. První vlak přijel do města s velkou slávou roku 1841. Tři z budovatelů dráhy byli dokonce jmenováni čestnými občany Olomouce. Bouřlivé události roku 1848 znamenaly pro Olomouc pětiměsíční pobyt císařského dvora, v arcibiskupském paláci byl v té době uveden na trůn císař František Josef I. V následujících letech se pak Olomouc stala svědkem řady mezinárodních jednání, mimo jiné zde byla podepsána roku 1850 punktace mezi Rakouskem a Pruskem o postavení obou států v Německém spolku. Událostí neradostnou bylo zrušení olomouckého vysokého učení v roce 1860, obnovení se univerzita dočkala až o mnoho let později – v roce 1946. Obranný systém pevnosti, brzdící hospodářský a stavební rozvoj města, byl ještě v letech 1850 – 1866 zdokonalován budováním pevnůstek v okolí města. Snaha města zbavit se opevnění vyzněla naprázdno v roce 1868 i 1871. Konečně roku 1886 byla Olomouc spolu s Terezínem a Josefovem zbavena císařským rozhodnutím statutu pevnostního města. Stavební činnost naplno propukla v roce 1894. Podobu nově budovaných částí města na přelomu století významně ovlivnil regulační plán zpracovaný Camillo Sittem.
Do roku 1918 pak byl katastr města rozšířen z původních 53 hektarů plochy uvnitř hradeb na celkových 300 hektarů. Vědecko technický pokrok, měnící v 19. století tvář měst, nevynechal ani Olomouc. A týkal se nejen již zmíněné stavby železnice. V roce 1862 byla postavena městská plynárna, v roce 1889 vodárna. Stavba městské elektrárny proběhla roku 1898 a již o rok později vyjela do ulic města první tramvaj. Rychle se rozvíjel také průmysl, v okolí města byly stavěny nové továrny, cukrovary, sladovny, pivovar, železárny a další. Bouřlivě prožívala Olomouc události roku 1918 spojené se vznikem československého státu.
Výraznou většinu českého obyvatelstva město získalo vytvořením tzv. Velké Olomouce připojením dvou měst (Hodolan a Nové ulice) a jedenácti obcí (Bělidel, Černovíra, Hejčína, Chválkovic, Lazců, Nových Sadů, Nového Světa, Neředína, Pavloviček, Povlu a Řepčína) v roce 1919. Tíživě zasáhla Olomouc nacistická okupace v letech 1939 – 1945, radostnou kapitolou dějin města nebylo ani období po únoru 1948. Těžko lze v tomto období „budovatelského úsilí“ najít významnější výrazně pozitivní dějinnou událost. Pozitivem bylo bezesporu vyhlášení městského historického jádra městskou památkovou rezervací – její ustanovení alespoň částečně mohlo eliminovat snahy „vybudovat nový svět“ i tam, kde naši předkové vytvořili neopakovatelné kulturní hodnoty. Stopy však zanechala komunistická éra všude, v centru města i mimo něj, ať již se jedná o orloj přebudovaný v duchu socialistického realismu, „výstavní“ obchodní dům postavený přímo před kostel sv. Mořice či hradbu z panelových domů na okrajích města. S důsledky této výstavby se budou těžko vyrovnávat ještě mnohé následující generace.
Devadesátá léta znamenala nové naděje pro město i jeho obyvatele. Olomouc však musela v závěru století projít ještě jednou velmi těžkou zkouškou. Ničivá povodeň v roce 1997 díky stoleté vodě zatopila více než třetinu území města a zanechala za sebou zkázu ve čtvrtích ležících při řece Moravě – zejména v Černovíře, Lazcích, Nových Sadech. Století i tisíciletí v Olomouci nakonec uzavírala událost radostná. Důvodem k velkým oslavám a událostí více než důstojnou pro uzavření dějin města na sklonku druhého tisíciletí se stalo ocenění práce barokních umělců i péče současníků o dochovanou památku – vyhlášení barokního čestného sloupu Nejsvětější Trojice památkou světového kulturního dědictví UNESCO.
Naše města 
Napsat komentář